Pískovcový reliéf

Pískovcový reliéf

Základní údaje

Autor Vladislav Gajda
Doba vzniku 1974
Lokalita Kačerov
Materiál hořický pískovec

„Kačerov, konečná stanice, vystupovat“ znělo do roku 1980 z amplionů v metru. Pokud souprava zajíždí do depa Kačerov, zní tak dodnes. Původně se počítalo s otevřením historicky prvního úseku metra I.C mezi stanicemi Sokolovská (Florenc)– Kačerov v roce 1970, později došlo k odkladu na rok 1972 . Slavnostní otevření v 9.19 hodin 9. května 1974 za účasti generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Gustava Husáka, který slavnostně přestřihl pásku ve stanici Kačerov, bylo vybráno jako oslava výročí konce II. světové války. Výzdoba celého úseku se nesla ve znamení mramorové a žulové okázalosti. V devíti stanicích bylo použito na 19 tisíc metrů čtverečních různých druhů mramoru, žula pak byla vhodným materiálem na podlahové plochy. Stropy stanic jsou kryty hliníkovými podhledy. V zájmu zachování bezpečnosti nesměla výtvarná díla bránit plynulosti provozu a byla umísťována většinou ve vestibulech nebo na úrovni uliční sítě.

Tři jména jsou spojena s výtvarnou výzdobou – akademický sochař Vladislav Gajda, sklářský výtvarník Benjamin Hejlek a pro atrium byl vybrán akademický sochař doc. Jiří Kryštůfek.

Úkolem ostravského V. Gajdy (1925–2010) bylo výtvarně pokrýt stěnu v čelním pohledu při vstupu cestujících k turniketům. Pomníky a památníky se od té doby staly nedílnou součástí jeho díla. Jisté pokusy o polidštění svého díla učinil v 60. letech při častých cestách do zahraničí, kdy navštívil také sochaře Henry Moora a obohatil svůj rejstřík o nefigurativní prvky. Inklinoval například k tvorbě rakušana Fritze Wotruby. Sedmdesátá léta byla ve znamení spolupráce s architekty na rozměrných realizacích (např. měděný reliéf Rozmach vědy, techniky a civilizace na 30 metrovém průčelí VŠ báňské v Ostravě – Porubě nebo bronzový reliéf Orenburg u Volgogradu z roku 1976, na němž spolupracoval i se svým synem Janem Gajdou). V pražském metru nakonec realizoval kamennou Reliéfní stěnu z hořického pískovce o rozměrech 3,6 x 11 metrů. Gajda zde použil svou novátorskou metodu, kdy odebíral část materiálu pomocí pneumatické pistole stříkající ostrý písek přes šablonu proti povrchu stěny. Jeden z jeho původních návrhů vypadal daleko syrověji, ale přesto nelze dílu upřít jistou osobitost. Obdobnou technikou vytvořil tryskáním do hořického pískovce Kamennou stěnu pro Státní spořitelnu ve Vsetíně v roce 1977.

Úkolem Benjamina Hejlka (1924 Písek–1993 Praha) bylo elegantně zakrýt průhled z vestibulu metra na odstavnou plochu autobusů. Zakrytí mělo být provedeno grafickým způsobem, což zřejmě znamenalo, že se žádná figurální kompozice nevyžadovala. Hejlek vytvořil poloprůsvitné okenní tabule s motivem levotočivých spirál složených z trojúhelných segmentů. Do dnešních dnů se zachovala pouze část skleněné výzdoby vestibulu stanice.

Třetí osobou, která měla na starost atrium byl zasloužilý umělec sochař a bývalý prorektor AVU Jiří Kryštůfek (1932–žije a pracuje v Praze). Vytvořil zde kašnu, kterou ohradil mramorovou lavicí a do jejího středu umístil rozlomené poupě květu obepínající tryskající vodní sloupec. Poupě zvolil zřejmě jako metaforu rozpuku dívčího mládí, jelikož jej vždy fascinovala ženská figura na samém počátku puberty, což předvedl ve svých četných realizacích, např. sochou Mír z r. 1979 na Náměstí Míru.