Jako kotvu na těchto lodích využívali balvany, které připevnili lanem. Řekové se rovněž snažili své lodě každou noc vytahovat na pevninu. Lodě měly čtvercové plachty a byly natřené na černo. Přídě lodí natírali na červenou.
Dlouhou dobu byla jediným řeckým plavidlem tzv. monoréma. Tato loď měla jednu řadu vesel a hlavní zbraní byl kloun na přídi. Měla obdélníkovou plachtu a jeden stěžeň. Monorémy měli nejčastěji patnáct nebo dvacet párů vesel. Požadavky na rychlost se ale začaly zvyšovat, takže se musel začít zvyšovat i počet vesel. Následně tak byly vymyšleny tzv. diéry s dvěma řadami vesel nad sebou.

Hlavním „motorem“ lodí byli veslaři. V každé řadě byla vesla jinak dlouhá, a to podle toho, jak byla vzdálena od hladiny. Veslaři pocházeli ze čtvrté majetkové třídy. Nejhůře na tom byli veslaři, kteří seděli na spodních lavičkách. Ty byly umístěny přibližně půl metru nad vodní hladinou, muži tak byli neustále mokří a také hrozilo, že utonou, pokud se prorazí bok lodě.

Hlavní zbraní byl kloun. Způsob boje byl jednoduchý, snažit se klounem prorazit nepřátelskou loď. Boje se obvykle odehrávaly blízko pobřeží, protože lodě neměly dostatek úložného prostoru na zásoby, proto nemohli vyplout nikam daleko.
V bojích se také kromě klounu používali dva bojové manévry. První byl manévr diekplús, kdy bylo nutné lodě seřadit do linie, která pak plula kolmo na linii soupeře. Druhým manévrem byl periplús, kdy šlo buď o obklíčení nepřátel nebo o útok na záď protivníka.

Jednou z válečných lodí je tzv. Triéra , ta byla vyvinuta na přelomu 4. a 5. století př. n. l. Tyto lodě měly obdélníkovou plachtu a jednu nebo dva stěžně.
Starověké lodě byly velmi dlouhé a neměly dostatečný úložný prostor. Nemohli zůstávat moc dlouho na moři. Proto se vytahovali na břeh poměrně často, klidně i dvakrát denně. Vytahovaly se na pláž při špatném počasí, na noci i ve chvíli, kdy posádka obědvala.