Plasticky pojatá opěrná stěna

Plasticky pojatá opěrná stěna

Základní údaje

Autor Stanislav Kolíbal
Doba vzniku 1964-1968
Lokalita Vyšehrad (Gottwaldova)
Materiál ocel a sklo

Autorem architektonického řešení stanice a také mostu se stal ing. arch. Stanislav Hubička (nar.1930), který od roku 1961 spolupracoval s matematikem ing. Vojtěchem Michálkem a dopravním projektantem Svatoplukem Kobrem. Stanice Vyšehrad nesla pracovní název Nuselský most. Později, při svém otevření 5. května 1974, byla oficiálně pojmenována Gottwaldova po prvním komunistickém prezidentovi Klementovi Gottwaldovi, který vládnul v letech 1948-1953.

V souvislosti se stavbou mostu, stanice a Paláce kultury vznikl problém výtvarného řešení opěrné zdi na pankráckém předmostí. Architekt Hubička tedy prozíravě vyzval sochaře Stanislava Kolíbala (nar. 1925 v Orlové) ke spolupráci na díle, které mělo korespondovat s hmotou mostu, prosklenou stanicí a reliéfně ztvárnit ideu rodiny.

Stanislav Kolíbal však nesplnil původní zadání investora figurálně pojmout rodinné téma, ale vydal se cestou geometrické abstrakce, jež by byla v souladu s architekturou. Vycházel z myšlenky lability, případně pádu, kdy pevná stabilní zeď je narušována nakoso vloženými částmi hranolů a sledoval průsečíky hran nebo shody hran tak, aby prostor mezi nimi mizel. Mísí se zde optická iluze se skutečností. Zeď je vlastně monumentální plastikou s funkcí pevné hradby, ale i s výrazem křehké hry geometrických tvarů s divadelním účinkem. Má tak být protipólem hradební zdi na Karlově. Výsledný dojem by se dal charakterizovat jako skládání kresby v prostoru či divadelním prostoru, nebo lze použít termín kresebnost v plastice.

Stanislav Kolíbal se narodil v roce 1925 v Orlové a je znám jako zakládající člen skupiny UB 12, tvořil od figurativních kompozic inspirovaných kykladskou plastikou ke geometrickému vyjadřování s prvky konceptuálního umění. Jeho práce s prostorem vychází díky studiu scénografie na Divadelní fakultě AMU z jiných principů než tomu bývá u klasicky školených sochařů. V době normalizace se potýkal se zákazem vystavovat svá díla. V roce 1990 se stal profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze a čtyři roky zde vyučoval v ateliéru socha – instalace.